Báseň Slávi dcéra - Spev 1. - Sála

8. září 2009 v 15:31 |  JÁN KOLÁR - SLÁVI DCÉRA
( strofy:19-59)


19
Všecko při Ní, vůkol Ní, i na Ní
jest, jak u Vestálky, běloučké,
ode hlavy k patě samoučké,
že kdo nezná, s úctou se Jí klaní;

mé pak oko téměř se už straní
postavy té, sice hezoučké,
ale divné tak a lehoučké,
že Ji zovu českou Bílou paní:

Alabastru sama bělostnější
v rouchu, ve kvítí a kdekoli
barva bílá jest Jí najmilejší;

ale nevím posud, ohnivého
slunce-li to bělost, nebo-li
jenom bělost sněhu studeného.

20
Těžko zříti ovšem, když se v krásy
zlaté na Tatrách den obléká,
um se tu v cit, tělo člověka
v peruť mění, na "ach!" jeho hlasy;
mutno serdci, když mrak slunce hasí
a hrom láme dřeva stověká,
strašno, kdy rty Etna rozsmeká,
lká zem, bledne měsíc hvězdovlasý:

Předce toto všecko snadno snesu,
ale pohled Její nevinný,
tohoť nelze, leč se celý třesu;

pohled Její! O, mluč nyní, vtipe,
serdce mluv, jak jeden jediný
střely, světy, bohy do mne sype.

21
Mnoho jsem si hlavu na tom trudil,
proč jsou slavské tváře okrouhlé,
a ne tenké, hrotné, třiuhlé,
jako jiných, veždy však jsem bloudil;

ptám se Milka, on tak o tom soudil:
"Smutek, hněv a city osuhlé
způsobují tváře obdlouhlé."
A tím na věc pozornost mou zbudil:

Neb jsem viděl, že duch veselosti,
smích a zpěvy lidský obličej
přivozují k pěkné okrouhlosti;

a kdo nezná to, že tyto cnosti
v našem národu jsou obyčej
panující ode jakživosti?

22
Snadno bylo volit Parisovi
jednu ze třech v řecké pustině,
když mu různem stáli bohyně
rozdělené krásou, mocí, slovy;

oči lehko snesou, když se nový
řádně za darem dar vyvine,
zniklý v serdci druhým pomine
oučinek, an čas i místo hoví:

Ale komu dáno směle zříti
tam. kde v těsném blesku směsice
všech krás duše, těla vůkol svítí?

Já si oči rukou musím krýti,
anť se v jedné, ona trojice
bohyň, jedním rázem na mne řítí.

23
Tolik může, hle, moc pěkné tváře!
Včera zvána byla ku balu,
a když uvedla Ji do sálu
zdvořilého ruka hospodáře;

okouzlila svíc a perel záře
tak Ji, jakby byla z křištálu,
až ples ten jen její na chválu,
hoch se každý změnil na modláře:

Jiné dívky stáli jako vryté,
aby neztratili ctitelů
bleskem krásy snad a okrasy té;

dnes pak zní už rozmluv na tisíce
o ní v chalup zděch i kaštelů,
takže pro stud nikam nechce více.

24
Maluj obraz, jenž se září hravou
na anjela strojí změniti,
duši jeho téměř spatřiti
přes jasnotu těla pronikavou;

oko musí k nebi víru zdravou,
k zemi lásku čistou svítiti,
avšak nesmí čelo zužiti
na hubinku sladce usmívavou:

Dva se věnce viňtěž vůkol vlasů,
v kterých, jako barvy duhové,
kvítky chvějí věků všech a pásů:

Ale všemu tomu vdechni ženství
slavenského tahy kouzlové,
máš Ji, aspoň v chudém podobenství.

25
Láska, totiž pravá, ne ta bájná,
nikdy sama jedna nechodí,
jako z matky se z ní narodí
hned i pravda a cnost nebedajná:

kam se pohne nevinnost ji hájná,
nauka, čest i síla sprovodí,
a co náboženstvu lahodí
více nežli lkání její tajná?

Naděje a radost v tváři její,
jako ranní rosa a růže
jarokvětné, spanile se skvějí;

láska jest všech velkých skutků zárod,
a kdo nemiloval, nemůže
ani znáti, co je vlast a národ.

26
Nechápem jak, ale serdcem smělým
vyznám to, co cítím skrytého,
totiž, že mne láska celého
vítězstvím svým proměnila skvělým;

ze chladného učinila vřelým,
povolným a krotkým z přísného,
nepřestrašenlivým z plachého,
ze smutného jasným, převeselým:

Ona všecku svlékla ze mne školu,
aneb raději jen smířila
se životem rozkošně ji spolu;

takže nevím sám teď, jak jsem schodil,
či se země tato znebila,
či jsem já se celý znovu zrodil.

27
Růži rovně, když se na ousvitě
lásky dříve z rosy napije,
pak svůj slunci šarlat rozvije,
tak je k zření onno krásné dítě;

jmění vlastních, nimiž v bolné sítě
serdce lapá, sama nečije,
před tím ruky vinné umyje
v nevinnosti, koho raní lítě:

Bezvědomě, v citech samostatných,
jako sama krása působí,
i nechce chátry křiků neposvatných;

žel jen! že čas panství sobě smělý
nad vší zemskou krásou osobí,
terhej růži, přijdou slunce střely.

28
Taký čas mi, jak dnes, ještě zcházel
zříti v najvětší Ji osloně,
stála, máj se k zemi nakloně
vůkol Ní všech květů krásy sázel;

všetečný pak zefyr na Ni házel
sněhem vonných kločků z jabloně,
ona kytaru má na loně,
jejíž hru hlas leckdy souprovázel:

Zpívalať si libě, jako morské
Sireny, ty v Čechách ondáno
nalezené zpěvy Kralodvorské;

překvapím Ji, po milostném fuku
předce přáno mi, o, novino!
políbiti kytaru i ruku.

29
Nikdo ještě lásky nevystihnul
povahu a vládu čarovnou,
Bůh sám najvyšší ji královnou
učinil a na trůn světa zdvihnul;

potom okem všemocnosti mihnul
v říši tělesnou i duchovnou,
a ai, hned se tužbou milovnou
veškeren tvor k berle její přihnul:

Proto ona v celém světě věje,
ve hvězdách i prášku křídlatém,
jejžto větřík z květu na květ seje;

vede k sobě duše oddálené
po života běhu klikatém,
jak mne až sem k Sále olípené.

30
Nezná serdce, kdy a kde a jací
živlové chtí jeho oupadu,
v tisíce se, ve svém ouřadu
Milek svodný, oblud přeobrací;

perška ztichla; libě žvaví ptáci
k procházce nás vyzvou do sadu,
ana se mi z ruky k pozadu
vykradne a stromem zatermácí:

Huj! tu příval, střely, hromy na mne,
hasím vůkol plamen hořící,
jenž se řine z každé krůpě klamné;

ona v outěk, v houšti, kde se skryla,
trestati chci krásnou hříšnici,
avšak sladce křivdu odplatila.

31
Na druhý den, abych lek ten zpátky
odpomstil a serdce ukojil,
Němce ku Sále jsem nastrojil
najatého drahé za ouplatky:

by Ji střehnul, a když do zahrádky
vejde, ku mostku se připojil,
sňal jej kradmo, břehy rozdvojil
a šel, já pak jsem čekal zmatky:

Ale když tu předkem na příkoří,
jenž Ji potká, jsem se veselil,
zkusím, jaké krása divy tvoří;

nebo sotvy otevřela bránu,
Sály tok se před Ní rozdělil,
takže suchem přešla na mou stranu.

32
Milujme se nevinně a hrajme,
ciťme vroucné lásky oblahu,
ale tuto slast a přísadu,
kochanko! jen ve svých ňádřích tajme;

světa s jeho jazyky se hajme,
pelníce tak Milka výstrahu,
tu má pravá láska povahu,
nechlubí se, když dvě duše zajme:

Jen ta jiným vítězství své hlásá,
jejiž matka bývá fiflenství,
vášeň aneb podzimková krása;

my dva samým zpěvcům těmto v hájku
svěřme naše šťastné tajemství,
tiť nás jistě neuvedou v bajku.

33
Ještě vás, vy medosavé včelky,
jednou od mé družky odháním,
kterou stálým ku Ní létáním
sladkosti všech pozbavíte celky;

tam si leťte, o, vy sprosté selky,
k horám květnatým a ke stráním,
mně pak nekradnite líbáním
svojím vonnou mannu u přítelky;

není toto lipka dřevokmenná,
než mnou jenom losem příznivým
pervýkráte pod ní nalezená;

nechcete-li preč, vy nezbednice,
nuž se chraňte ostnem dráždivým
bodnout Ji v pyštěk aneb líce.

34
Nezáleží láska v surovostech
Hotentotů aneb Huronů,
ale ani v přísných Katonů,
aneb suchých Aristarchů cnostech;

já jsem zkusil, kdo jste v pochybnostech,
mně víc věřte než snům Platonů,
láska žije beze zákonů
v sladkých, avšak čistých maličkostech:

Sokratické žerty, okamihy
milostné a bavné klevety,
byť i z páně Rozvodovy knihy;

nezbedné hry, vzdorky dovádivé,
vděčné obtulky a štěbety,
toť jsou živly lásky opravdivé.

35
Hodiny jsou, a to najšťastnější,
kde nám jeden kvítek v skrytosti
více způsobuje radosti,
než křik a blesk světa najskvostnější;

hodiny jsou, a to najkrásnější,
kde nás dítě ve své žvavosti
více poučuje moudrosti,
nežli Plato a Kant najslavnější;

hodiny jsou, kde Bůh v serdci našem,
věčnost, zem i nebe přebývá
jasněji, než světy v chrámě vašem:

Tajemství však toto přetlumočí
jen ten sobě, ctí a cítívá,
komu láska bělmo sňala z očí.

36
Příroda se ze všech živlů všudy
kvítek jala stvořit nesvadlý,
v němž se v sličné změně zercadlí
nebe, země, hvězd a slunce proudy;

než um Pallas, Lada sladké pudy
místo vůně po něm rozkladli,
Kupid s Milkem lístky pokradli
točíce z nich tři dny každé údy:

A vše tyto bohů větších dary
okouzlili vděky nevinně
stříbrem hlasu, hnutí lehkých čáry;

kdo Ji uzří, stane, sám se ptaje:
Jakž pak předce tato bohyně
z řeckých hájů přišla v naše kraje?

37
Divil jsem se někdy, jakby k boji
krása rozlítila ramena,
světy dva tam jedna Helena,
celý jih i sever hnala k Troji;

slečna kyne: rytíř kříž a zbroji
chápá: "Adé, krásná Božena!"
Přijde: "Hrob náš! křivda pomstěna!
Deset soků leží na souboji!"

Teď znám, proč si polem, mořem toužil
Menelae, proč dlel s' Priame,
zač si hochu švárný dobrodružil:

Jen to neznám, či sám ještě lhavý
Perun deštěm krásu neklame,
nač tvář tato na zemi se baví!

38
O půl noci, když zem celou skrývá
tma a sněhu oděv zimavý,
cestu koná krok můj toulavý
od Té, kterou serdce moje vzývá;

ticho všudy, jen sám Tvorci zpívá
větrožalmy sever sychravý,
ano z rozterhaných laskavý
měsíc na mne oblaků se dívá:

O, lej světlo, druhu pelný blesku,
nocobludným svojím kahancem
na mou křivou podle Sály stezku!

Avšak chod můj není krádež, zrada,
nejsem zběhem ani vyhnancem,
vina všeho Milek jest a Lada.

39
Do dvou škol já spolu nyní chodím,
neb jsem našel školu ve škole,
žádná sice není bez bole,
v obě však se posud dobře hodím:

když se z denních prací osvobodím,
spíchám do Betany přes pole,
tam, smířiv ducha nevole,
zase zpátkem ráno rosu brodím:

V jedné škole s muži tovaryším,
v druhé s pannou, tam vtip mudrochů,
tu řeč krásy učelivě slyším;

odkud ten zisk, že když lesnatějí
mravy mnoha jiných mladochů,
moje měknou zde a lahodnějí.

40
Abych pak běh zrychlil kroku svého
a přitom si času uspořil,
koupil jsem si stroj, jejž utvořil
v Manheime Drais roku přítomného;

jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého
prospěch vtip tu v jedno zatvořil,
aby člověk ni noh nemořil
a se vyhnul smerti pádu zlého;

dresina se volá od nálezce,
za půl hodiny lze přijeti
z Jeny k Lobdě v přípravě té hezce;

ona nejen lásce krátí dráhu,
než jak tělo učí deržeti,
tak i ducha vždycky rovnováhu.

41
Včera večer se nás na knížecí
hvězdárně houf drahný nasbíral,
zprávce skla dal, oči protíral,
an mu z ust se učná slova mecí:

každý za ním oči na visecí
po obloze hvězdy upíral,
jen sám já jsem k zemi pozíral
na korunu tu všech světských věcí:

"I co hledíš ty tam na zem nízkou?"
Řeknou hvězdáři a přátelé:
"Hvězdu novou odkryl jsem a blízkou!"

Hned i oni zrak tam obrátili
a pak po hádce Ji umělé
za najkrašší všickni vyhlásili.

42
Dvanácte rtů někdy holubice
jedna k jazykům sto rozžala,
našim hříšným věkům přestala
přízeň boží dávat divů více:

dvě se vznesli ke mně, v jedné díce
řeči jen znějž Její pochvala,
k peánům si křídel žádala
tužba, ústa hasli, začat chtíce:

Pelností se vnitřek puknout míní,
ano citům cestu, mezera
ode serdce ke rtům příkrou činí;

než, hle, tak se pomstí nevěra!
Jeden předmět, hodný Homéra,
serdce vzývá, slovo tuším stíní.

43
Mně už berla náměstníků chánských,
ani harem jejich netěší,
nedbám, kolik ročně z peleší
světu dává rudy Tatra banských;

aniž se ptám, jakou z břehů manských
loupež veze koráb najtěžší?
Kolik drábů hejsek vyhřeší
ve schůzkách noc, aby strávil panských?

Aniž více vyzvědati mílo,
kde sa chová slavných k vidění
Fidiasů, Rafaelů dílo;

já mám v rukou Peru, Vlachy, Řecko,
král jsem bez vojsk, boháč bez jmění,
mně dal osud v jedné věci všecko.

44
Co jest láska? Bída nevyhnutná,
protimluv je a host nezhostný,
chladný oheň, smutek radostný,
sladká hořkost jest a radost smutná;

milá rána, trávenina chutná,
žalost smíšná a smích žalostný,
zdravá nemoc, katan milostný,
rozkošný hrob a smert neukrutná:

I já cítím, že co k ní jsem přistál,
sám jsem uťal větev pod sebou
a lep na svá vlastní křídla schystal;

nyní padmo letmo dolů třískám,
Ikare, ach, asnad za tebou.
a v tom pádu ještě sobě výskám!

45
Hraběnko! ty skrytá pod kunickým
hradem tímto v tichém oustupu,
neklaď mi mé ptání v potupu,
co jsi, vílou? či-li duchem lidským?

Láska-li tě šípem loupežnickým
vyhnala sem z lidí zástupu,
či hněv stavěl tuto chalupu
a tě rouchem oděl poustevnickým?

Než buď kto buď, aneb od kterého
kraje koli, vy jí, Kunice,
pohostinství přejte slavenského;

jak mně ona přítulku též přeje,
když mi z očí Sála, Lužice,
Balt neb Milek teplé selzy leje.

46
Nechať jiná šperky zlaté nosí,
tkanic šust a vonné kadidla,
na svou tváři vodky, líčidla,
na svou hlavu klade pávy, pštrosy;

ta nech Paříž, aneb Londýn prosí,
by slal krojů nových pravidla,
při níž Milku v ruce kružidla,
an ji tvořil, pohýbali losy:

Ať to, kde je chyba, vynahradí
kupec perlou, čepcem švadlena,
kde zbyt, skřínka vtipná pozahladí;

já se kochám, jak si zrostla v Tobě,
mně se líbí krása rozená,
aneb, kde jsou v shodné míře, obě.

47
Co jest slunce jitru spanilému,
měsíc noci, hvězda plavcovi,
kvítek včele, voda mřenovi,
slavíkovi hájek zpěvavému;

co jest čerstvý chládek pocestnému,
ovci tráva, křídla orlovi,
koruna a berla královi:
to jest serdci milenka má mému;

co jest jaro mezi roku díly,
perla mezi kovy drahými,
mezi větry zefyreček milý;

co jest růže mezi květinami,
palma mezi stromy jinými:
To jest Ona mezi panenkami.

48
Sláva krásou libé řeči Polku,
vděkem ozdobila Serbinku,
Slováčku pak, naši rodinku,
zpěvem ust a serdcem bez okolku;

v Rusku panství, v českou skryla holku
smělost k herdinskému oučinku,
ale každou krás těch květinku
ještě v celém chtěla míti spolku:

Káže tedy, aby podle směru
spojil Milek, její kochánek,
ony částky v jednu Slávy dceru;

proto se tu, jako v moři řeky,
divně spolu všechněch Slavjanek
objímají cnosti, krásy, vděky.

49
Nikdy takým záře šarlatová
východ nejasnila plamenem,
jaký v tomto zraku spářeném
blesk a oheň Lada vždycky chová:

Nikdy takým štětka jara nová
růže nebarvila červeném
jako v obličeji vznešeném
rdí se tuto květobrána rtová:

Aniž bylo pružnatější zlato
v luku Svatopluka tětivy,
níž svět ztřásel, jako náruč tato:

A co bájka vymyšlená říká,
ejhle, tu je skutek pravdivý,
noha, jenž se sotva země týká!

50
Jakby všecky cnosti vůkol stáli,
když Ji ruka boží tvořila,
ta puk duše v růži nosila,
ta zpěv, ta ples vedla, jiné hráli;

stroj spal ještě, jen se rtíky smáli,
houfem chasa božská kvapila,
by veň dar svůj každá vložila,
tvor vstal živý, cnosti odlétali:

Tak vše při Ní útlé, čisté, lehké,
tak vše kryje stydu opona,
že to nelze vypsat ruce křehké;

ve mně tak z Ní line oslona,
ba i ve dne, jestli při Ní sedím,
radše v slunce než Jí ve tvář hledím.

51
Jedna matka měla nebohatý
statek, na něm roli s ourodou,
soused zloděj, bydle za vodou,
přišel a vzal všecko, nestydatý;

slala syna aspoň na požatý
lán ten klasy zbírat za škodou,
a ai! na sterništi náhodou
našel ještě klas on ryzozlatý:

Totě bájka, asnad někdo zvolá,
pelná šumilebých pověrek!
Neníť, bratře, nýberž pravda holá;

sláva totiž jest ta hospodyně,
klasník já a zlatý paběrek
zašlých Sorbů jest má přítelkyně.

52
Vím, že tato duše přemilená
trůn mi v přínos dáti nestrojí,
vím, že ke službě Jí nestojí
peněžitá Rothschildova měna:

dopelňuje mi však utěšená
náhrada tu ujmu obojí,
neb mne přísloví to pokojí:
Krásná panna polovice věna!

Předc' i Ona věnuje mi mnoho
darů svadebných a předmětů,
totiž celé Slavsko kraje toho;

odtud, kde břeh Sály stojí švárný,
až kde ječí moře Venetů,
co nám odňal Němec dlouhotvárný.

53
Za persten, dar od mé milostnice,
stvořil Milek z drahých kamenů,
pelných blesku jako plamenů,
v jednom celku, než dvě náušnice;

z obou stkvěl se obraz převelice
jasně složený dvou ze kmenů,
vpravo českopolských Slavenů,
serbskoruských opět u levice:

Kmenové zas po dvě větve mají,
v jejichž jantarové krůpěji
hoch se s holkou národů těch hrají;

tváře, zvyky, zbroje, odění tu
Milek vypodobnil značněji
nežli Vulkán v Achillově štítu.

54
Darmo ještě posud s Milkem brousím
střelku tuto jeho osličkou,
když tak dlouho přízeň každičkou
modlikati aneb krásti musím;

darmo kvítí na cestu Jí trousím,
darmo hnouti hledím selzičkou,
a Bůh ví, co s touto dědičkou
Dervanovou ještě dále zkusím!

Když se smlouvá, oči k zemi nese,
když se směje, to jen polhubkem,
když co dává, ruka se Jí třese;

nedobýval hradu Vlastislavky
Přemysel s tak těžkým postupkem,
jak já outlost Této upýpavky.

55
Divným učí láska lidi zprávám,
chytré beře cesty, výhybky,
co Jí samé dáti polibky
nesmím, aspoň Jejím květům dávám;

místo Ní tu lípu objímávám,
kde mi učinila výslibky,
abych ukojil své pochybky
a ten oheň zhasil, v kterém plávám:

Arci že ta náhrada jen muka,
bodejž propadla se do řeky.
najmě v lásce, skoupost krátkoruká;

nezoufám však v tomto stavu věze,
asnad nebude tak na věky,
časem štěstí samo do ruk leze.

56
Pak-li nechceš tyto zanechati
tverdé oumysly a postupky,
tedy aspoň mezi holoubky
svoje rač mne, prosím, počítati;

a když ráno budeš volávati
holous! holous! na ně zpod houbky,
dovol, ať se v jejich zástupky
i já ještě mohu přimíchati:

Mnohem krotší nežli oni budu,
jestli slíbíš i mně hověti
v takovémto žertohravém studu;

neuslyšíš ani křídel šustek,
tak chci na loktech Tvých seděti
tichounce a cuker bráti z ústek.

57
Milku, takliž dána žluč i kráse?
To trest velký, vina maličká!
Slyš jen: vykvetla Jí růžička
na kři, pervá v tomto jarním čase;

urvati ji opovážil já se,
když tam nebyla má družička,
a hle, proto se už hněvičká
tři dny na mne v tváři, oku, hlase:

Učiň soud a pracuj na smíření,
Neb, jak Tranovský náš, jináče
sám si vezmu dostiučinění;

Milek ihned určil čas a místo,
kdo pak nepřijde, že opláče,
anť v něj hrozil šípů střeliti sto.

58
Přišla sice, ale s třeskem vrátek,
do záhrady večer v besedu,
kde se při Milkově dohledu
slaviti měl smířlivosti svátek:

Dejte sobě ruky na začátek
smíru, políbení k posledu,
zněl náš ortel, a to popředu,
krádce ty, pak, hněvkyně, ty zpátek!

Ona ale dlouho se a celky
proti soudu smírce zpouzela,
až i vpeřil v serdce Jí ty střelky;

a hle tu hned bylo po nesnázce,
ba tím outlost naše zvroucněla,
nebo malý svár jest dobrý v lásce.

59
Náhoda mně bázlivému krátkou
často cestu k cíli dělala,
i dnes vítězství mi dopřála
nade touto svéhlavkyní sladkou;

Sála totiž sobě pod zahrádkou
vzývanky mé lože ustlala,
takže přinucena bývala
ke svým květům přes lavici hladkou:

Večer bylo, já jdu do zahrady
přes onuno úzkou lavičku,
a hle, Ona ven šla právě tady;

byli by jsme jistě popadali
oba ve studenou vodičku,
kdyby jsme se byli neobjali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ktorý film máte najradšej?

Underworld 10.8% (13)
Van Helsing 13.3% (16)
Twilight 14.2% (17)
Interwiev with a Vampire 8.3% (10)
iný fantasy 5.8% (7)
nemám rád fantasy filmy 10% (12)
Harry Potter 7.5% (9)
Eragon 3.3% (4)
Pán Prsteňov 10% (12)
Zlatý Kompas 8.3% (10)
Krev jako čokoláda 8.3% (10)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama